"Magor! Idiot! Imbecil! Blbec! PAKO!" Toho si nevšímejte to mě přepadl jenom záchvat zuřivosti. Stává se mi to jednou za pět let…eh. Někdy i víckrát. Musím se nějak zklidnit, nebo tu někomu ještě urazím hlavu a všichni asi víme o kom mluvím.
" HEJ!" Já o volovi a vůl za mnou.
" Nejsem žádnej 'Hej počkej'." Snažila jsem se mluvit vyrovnaným tónem, ale hlas mě zklamal.
" Co tě tak rozzuřilo?" On tady ještě je?
" Místní klima. Je fakt na hovno!" A hádejte co udělám už dneska po druhý. Skočím do vody. Nutně jsem se potřebovala zchladit. Pod vodou zůstanu ještě nějakou tu vteřinku. Člověk by nevěřil, jak je to uklidňující. Když se vynořím, tak ve vodě spatřím Murtagha, jak se na mě zamračeně dívá.
Murtagh: TY SEŠ MAGOR!
Pink: Proč o sobě mluvíš v druhý osobě?
Murtagh: S tebou se nedá bavit.
Pink: Já nevím kdo tady začal vřískat, jako když ho na nože berou.
Murtagh: Měl jsem tomu dobrý důvod.
Pink: Hele víš co to je EMO?( musela jsem se zeptat-v případě Murtagha:Extrémně mokrá ofina)
Murtagh: NE! A neodváděj řeč jinam!
Pink: Já nikoho neodvádím
Murtagh: Nedělej ze sebe blbce!
Pink: Hele už v tom máš hokej. Před chvíli jsi mi do blbce nadával a teď tady na mě pokřikuješ, že si na něj nemám hrát. Tak se rozmysli!
Murtagh: Nedělej ze mě blbce!( ten by nejradši ze všech dělal blbce)
Pink: To už ani nemusím. Všechno sis zařídil sám, jak se tak koukám
Murtagh: Takhle se mnou nemluv!
Pink: A proč? A jo, já zapomněla, protože ty jsi ten " slavný dračí jezdec" a víš co? Buď si pro mě za mě král Šalamoun. Mě je to u prdele. Mě na rozdíl od tebe je jedno, co si o mě lidi myslí!
Otočím se k němu zády a začnu pádlovat na druhou stranu, protože jinak bych ho musela zabít a to přece nechceme, že ne?!
" To nepřeplaveš." Vrrr. Teď mě nasral. Ze všeho nejvíc nesnáším, když mě někdo podceňuje!
" Nejsem tak slabá, jak vypadám," prsknu na něj přes rameno.
" Neblbni a vrať se. Tady všechna sranda končí. Já tě potom nebudu zachraňovat." A kdo se tě o to žádal, ty ignorante?
" Tak nezachraňuj! O jednoho blbce míň." Odfrknu si.
" Tak jsem to nemyslel." On někdy myslel? Bože, zázrak! Raději mu na tohle nebudu odpovídat, nebo se náš " velký jezdec" urazí.
Pádluju už asi hodinku. Ze břehu to vypadalo menší. Sice bych mohla připlavat k nějakýmu kraji a vylízt, ale takovou radost mu neudělám.
" Ještě pořád můžeš? Vypadáš unaveně." Najednou je nějakej starostlivej.
" A ty nejsi unavenej?"
" Ne, já ne." Já, já, já jenom já.
" A proč tu vůbec jsi, když jsem taková kráva? Jdi si za lepším, ne?" Čert, aby se v něm vyznal. Chvíli na mě vříská, pak má starost a nakonec je milej.
" Nechci." Chmmm. Už nemůžu ani " myslet". Naštěstí už vidím konec jezera. Hned jak vylezu z týhle břečky, tak padám.
Konečně! Už jsem si začínala myslet, že jsem skočila do moře. S námahou se vyškábám na břeh a tam si lehnu na zem. Potřebuju oddech. To je na moje plíce moc.
" Jsi v pohodě? Není ti zima? Celá se třepeš." Aby to nebylo vztekem, mladej. Zvednu se ze země, mokrá jak slepice, a jdu za Aryou. Musím se jí zeptat co Eragon a jestli neví, co se stalo s Murtaghem.
" Kam jdeš?" Už jde za mnou, jako ocásek.
" Nemáš tady někde lopatu?"
" Ne, proč?" Tak nic, budu se muset zahrabat ručně…
" A aspoň provaz?" Dívá se na mě, jak na debila.
" Ne, nemám."
" Tak nic."
" Proč?"
" Ale, jen tak filozofuju." Unaveně si sednu a opřu se o strom. Murtagh mě chvíli pozoruje a pak něco zamumlá a Murtagh i já jsem najednou suchý.
" Dík," zamumlám. Vztek vystřídala únava.
" Moc ti to sluší v šatech." Sedne si vedle mě.
" Ještě ty s tím začínej."
" Myslel jsem, že šaty nenosíš? Proč sis je vzala?"
" Nevím, nějakej chvilkovej výpadek, či co."
Tuhle záhadu, už asi nikdy nevyřeším.
Tuhle záhadu, už asi nikdy nevyřeším.
" Čekal jsem na tebe." Uh, už je to tady. Já jsem věděla, že jednou začne.
" Slíbila jsi že se vrátíš." Smutně se na mě podívá.
" Já jsem se taky vrátila, jestli sis všiml." Tak nevšímavej snad není.
" Jo, ale za tři roky," řekne dotčeně.
" Ale já jsem neřekla, kdy se vrátím." A výjimečně, ani nelžu.
" Já vím, ale myslel jsem, že to bude dřív." No jo no, takhle to vypadá, když člověk myslí.
" Hm." Bez komentáře.
" Proč jsi odešla?" Dívá se na mě, jako kdyby mě chtěl zhypnotizovat.
" Co bys dělal, kdyby ses dozvěděl, že celá tvoje rodina i přátelé umřeli?" Zůstal se na mě dívat s pusou dokořán.
" Oni-"
" Jo." Chvíli bylo ticho.
" Ale já bych ti pomohl," řekl dotčeně.
" Možná by ses snažil, ale nepomohl. Potřebovala jsem čas." A jak to tak vypadá, tak času budu mít habaděj.
" A jak jsi se to dozvěděla?"
" Nezlob se, ale to ti neřeknu. Nemůžu." Zase ten dotčený výraz.
" Máš ještě dneska v plánu řvát?" zeptám se Murtagha, který čumí někam do blba.
" Ne, nemám důvod."
" Ty jsi někdy měl důvod?" Nasadím výraz andělíčka.
" Neštvi mě." Zašklebí se.
" Já a štvát? Nikdy!" Ehm, možná trošku přeháním. Murtagh se jenom zašklebí a převede řeč jinam:
"A co jsi celý ty roky dělala?" Hovno.
"To co před tím. Hrála jsem si na holuba. A ty?" Měla bych začít přemýšlet o změně povolání.
" Taky jsem cestoval, hlavně služebně." Zajímavý, že jsem se nikdy nepotkali.
" A co Eragon? Už jsem slyšela tu novinku s Aryou." Tohle bude drb století.
" Eragon je z toho špatnej, ale já jsem mu to říkal." Pokrčí rameny.
" Arya ho má ráda, ale miluje prej někoho jinýho." Doufám, že se mi s tímhle velkým tajemstvím někdy svěří.
" Vážně? O tom nic nevím. Eragon už vymýšlel plány do budoucna."
" Uh."
" To je pořádný UH! Už pomale začal stavět domek." Oba dva se rozchechtáme. Už vidím, jak Eragon s Aryou někde farmaří.
" A kde máš tu šupinatou ještěrku, která je všude s tebou?" Nadzvednu zvědavě obočí.
" Odletěla na lov se Safirou." Tak s Šutrem, jo?
" Tak, že Květinku pozdravuju."
" Květinku?" zeptá se nechápavě.
" Trna. To víš, chytl novou přezdívku."
" Něco mi říká, že z toho nebude nadšený." A o tom to je.
" A proč ho nepozdravíš sama?"
" To tak, ještě mi ukousne hlavu a co pak?" To by se mi na holuba hrálo těžko. Uh, na co to zase myslím…já myslím? Blééé.
" To bych nikdy nedovolil." Taky pravda, stačí když mi ukousne ruku- bez křídla se lítá blbě. Ty vole, co to zase melu.
" Před chvílí to vypadalo, že mi ji urazíš sám." Fakt! Chvíli jsem měla vážně strach.
"To se ti jen zdálo. Já jsem mírumilovný."
" A teď se opraš." Lže až se z něho práší.
" Nepůjdeme už? Je pozdě."
" Tak jo." Oba dva se zvedneme a pomale jdeme k paláci. Aspoň doufám, vede mě totiž Murtagh.
"Áaa," křiknu, když zakopnu o kořen stromu. Naštěstí mě Murtagh v čas chytne a já se nerozplácnu na zemi.
" Dík. To bylo o fous." A kdy ne.
" Vidím, že jsi pořád stejně neohrabaná." Zasměje se.
" Ty jeden lichotníku." Dělám, že jsem v rozpacích. Z ničeho nic mě chytne za ruku.
" To abys nespadla," vysvětlí rychle.
" Myslím, že mě to nezachrání." Spíš nás strhnu oba.
" Taky pravda." Začne se ďábelsky šklebit. Než stihnu nějak zareagovat, tak mě chytne do náruče a rozběhne se se mnou k paláci.
" Neblbni!Pust mě! Jsem těžká."
" Ty? Nikdy! Jsi lehká, jak peříčko a nezapomínej, že jsem Jezdec. Mám větší sílu."
" Tak aspoň zpomal." Jsem udýchaná za něj.
" Dobře." Pomalu přejde do normálního tempa.
" Dík," špitnu.
" Ty musíš mít vždycky poslední slovo, co?" Usmívá se na mě.
Pink: Já? Ne.
Murtagh: Ale, jo.
Pink: Ne
Murtagh: Už to děláš zase
Pink: Co?
Murtagh: Máš poslední slovo.
Pink: Ne, nemám.
Murtagh: Tak až řeknu teď budeme oba potichu. Teď.
Pink: Tak jo.
Murtagh: Bože.
Pink: Co?
