Bezva. Teprve teď mi začíná docházet, že neumím jezdit na koni. A navíc je moc nemusím….ne, že bych se jich bála, ale mám z nich respekt…ehm. Když jsem byla malá, tak mě jedna taková potvora kopla…řekni mě, že si to pamatuju do teď.
Tak tu, jak tvrdý Y stojím naproti tý čtyřnohý obludě a přemýšlím, co budu dělat. Prozatím má čtyři verze. První: Nechat ho tady….ale taková potvora zase nejsem. Za druhý: Jít zpátky za Aryou a říct ať mě naučí jezdit…ehm....moc se mi tam nechce. A navíc nevím jestli bych tam trefila. Páč jsme s Aryou ušli docela velký kus cesty…za třetí: Vyzkoušet na "to" sednout a třeba to půjde…ale to si nemyslím. A konečně za čtvrtý: Třeba je naučenej, že chodí za páníčkem. Tak prostě půjdu a on půjde se mnou….
" Pojď." Pomale ustupuju, ale kůň se ani nehne. Jenom zastříhá ušima. Super. Takže čtvrtou možnost můžeme škrtnout…..Já jsem debil! Teprve teď si všimnu, že má uzdu! Tak ho chytnu za uzdu a……TA HERKA SE ANI NEHNE! Kruci, kruci, kruci! No co je to za kobylu tohle to!
" Tak teď mě poslouchej," výhružně si stoupnu před koně," buďto to půjde po dobrým a nebo po zlým." Dívám se, jak masovej vrah….zamrská ušima. Super. Tak jo no. Vyzkouším jet….
Sedím! Ano, opravdu sedím na KONI! Úspěch. Teď se musím nějak rozjet.
" Jedem." Zavelím. Nic.
" Hop!" Nic.
" Makej." Nic.
" Tak se třeba poser." Jedem. Co? Divnej kůň fakt. Nebo jsem udělala něco jinýho? Nevím. Ale každopádně jsem ráda, že jedeme….Teď už jen vybrat kam jet a hurá do neznáma….
****O měsíc později*****
Včera jsem konečně spatřila vrcholky Beorských hor. Dneska už jsem v Beorských horách. Divíte se, jak jsem to dokázala, tak rychle? Jednoduše. Přemístila jsem se. To čučíte co? Už je to měsíc, co jsem odešla ze Surdy. Během cesty jsem přišla na spoustu zajímavých věcí….třeba, že kromě telekineze( pohybování předmětů pomocí vůle) se dokážu ještě přemisťovat. Zjistila jsem to úplně náhodou po týdnu, co jsem odešla ze Surdy…..ležela jsem v trávě a začalo pršet. Chtěla jsem se schovat pod strom, ale nechtělo se mi zvedat…soustředila jsem se na to místo a najednou jsem byla pod stromem….během pár dní jsem svoje schopnosti rozvinula…..ale to je teďka buřt….
Vás, ale asi zajímá, co dělám v Beorách. Odpověď je jednoduchá. Mám předat zásilku…jsem samý překvápko, co? To víte já se nikdy nezměním…. Ale zpět k mýmu příběhu: Když jsem opustila Surdu, tak jsem se na mým " věrným poníkovy" vydala do nejbližší vesnice(v tý době jsem už uměla ovládat svoje schopnosti). Tam jsem potkala Demptona, který vlastnil místní hospodu… jednou když jsem seděla v hospodě, tak přišel nějakej chlápek a nadával. Když jsem se ho zeptala, co se děje, tak z něho vypadlo, že nestihne donýst peníze svýmu otci. Nabídla jsem se, že mu je donesu. Chlap nevěřil, že to stihnu….A dál se to už dá domyslet…..Od tý doby, když někdo něco potřebuje doručit, nebo předat vzkaz, tak pošle mě….Docela mě to baví. Díky mým schopnostem jsem na místě za vteřinu, takže mám čas se ještě porozhlídnout po okolí…. Viděla jsem už snad celou Alagaësii. Jediný, co jsem ještě neviděla byly lesy Du Weldenvarden, ale nepochybuju o tom, že je nikdy neuvidím….
Před třemi dny jsem byla v Carvahallu. Prostě jsem nemohla odolat! Chtěla jsem vidět, kde vyrůstal Eragon. A musím říct, že je to tam super! Ani se nedivím, že se Eragonovi stýskalo. Vesnice byla skoro zničena, ale už ji opravili….V Carvahallu jsem potkala Horsta. Velice mě překvapilo, že mě zná. Vypadá to, že se správy šíří rychle. Když jsem řekla jak se jmenuju, tak hned věděl o koho jde a požádal mě, abych něco donesla Orrikovi. Nevím co. Nikdy se neptám, co ostatní potřebují doručit. Jenom se jim podívám do myšlenek jestli to není něco nebezpečnýho…..
Už bude noc. Utábořím se. Sice bych mohla v klidu dojít do Farthen Duru, ale nemám kam spěchat….
" Vstávej Pinky. Je pondělí musíš do školy."
"Mami já nikam nejdu!"
" Ale jdeš." Máma ze mě strhne peřinu a začne mě lechtat.
"Ma-ma-mami d-d-dost!" Směju se.
" Kdo bude dole první, tak nemusí mít odpoledne nádobí." Řekne mamka a utíká dolů do kuchyně. Rychle se vyhrabu z postele a utíkám za ní…
Z trhnutím se probudím. Zase se mi zdálo o domově. Poslední dobou se mi zdají sny o domově čím dál tím víc….Už se mi stejká po mamce a dokonce i po škole! To na tom musím být vážně špatně…Doufám, že se tam ještě někdy vrátím…zkoušela jsem se přemístit do našeho světa, ale bezvýsledně…nevím, co mám dělat. Třeba je tohle všechno jeden velkej sen a já probudím….
" Vítám tě Failë." Vítá mě Orrik. Jé málem bych zapomněla! Během cest jsem dostala nový jméno…Failë. Ani nevím, kdo ho vymyslel…furt lepší než Pink.
" Ahoj Orriku." Usměju se.
" Rád tě zase vidím. Doufal jsem, že brzy přijedeš a moje žena taky." Orrik se usmívá o ucha k uchu a už mě vede skrz Farthen Dur.
" Taky tě ráda vidím." Orrik se rozzáří ještě víc.
" Jak dlouho tu zůstaneš?" Ptá se hnedka.
" Ještě nevím. Mám pro tebe zásilku od Horsta."
" Jak vidím, tak ještě pořád děláš poslíčka." Zakroutí hlavou. Orrik nikdy moc nechápal proč to dělám. Měl názor, že taková mladá holka by měla myslet na vdavky a ne běhat přes celou Alagaësii sama…
" Ty víš, že to mám ráda." Zasměju se.
" Jak vidím, tak se za ty dva týdny nic nezměnilo. Pořád jsi mezek tvrdohlavej." Chodbou se ozývá Orrikův smích….
"Failë! Failë!" Křičí děti jen co vejdu do srdce Farthen Duru. No jo no….děti si našly vrstevníka.
" Nechte Failë chvíli odpočnout." Napomene je Orrik.
" Nech je." Začnu se smát a běžím k nim. Dvě trpasličí děti mi skočí do náruče.
" Kde jsi byla Failë?" Ptá se zvědavě trpasličí holčička.
" V Carvahallu." Děti vykulí oči….vypláznu na ně jazyk.
" V Carvahallu?" Ozve se za mnou známý hlas, který jsem už měsíc neslyšela…
" Á málem bych tě zapomněl seznámit, Eragone," plácne se Orrik," tahle úžasná osoba je Failë." Otočím se, abych viděla na Eragona. Eragon ztuhne. Musím se tomu zasmát.
" Takhle ty zdravíš starý známí?" Směju se. Položím obě trpasličí děti a jdu k nim.
" Vy se znáte?" Ptá se překvapeně Orrik.
" Ehm, ano." Odpoví nejistě Eragon. Orrik se dívá z jednoho na druhýho.
" No nic. Já mám ještě nějakou práci. Omluvíte mě?" Oba dva kývneme.
" Failë!" Děti už se dožadují společnosti….
" No?" Usměju se.
" Vyprávěj plosím. Kde jsi byla tentokrát? Potkala jsi někoho?" Škemrá trpasličí holčička.
" Dobře, ale až později, jo?" Šibalsky na ně mrknu.
" Tak jo." Děti souhlasí, ale mrzutě odchází pryč…
" Co na mě čučíš, jako půl prdele z křoví?" Zeptám se Eragona, který se tváří…..udiveně? Nevím.
"Eh." Tak to byla, ale dlouhá věta.
" Vidím, že tvoje slovní zásoba je pořád stejná." Zakřením se. Pochvíli se přidá i Eragon.
" Kde jsi vůbec byla?" Pěkně první věta. To chce potlesk…
" Tak různě. Kam mě nohy dovedly." Nebo spíš kam jsem se přenesla…
" A proč ti říkají Failë?" Chjo to bude zase otázek.
" Ani nevím. Někdo mi toto jméno vymyslel. Furt lepší než Pink."
" Hm. Aha."
" Budeme tady stát, jak kreténi nebo si půjdeme někam sednout?"
" Nezměnila ses." Usměje se.
" A cos čekal? Že když budu sama, tak se mi to srovná v hlavě?" To těžko…
" Tak nějak."
" Bez komentáře. Jdem se někam zašít. Tady na nás všichni čumí." Eragon kývne a následuje mě do místní " hospůdky"….
