" No já nevím." Na jednu stranu by to nebylo špatný znát svoji budoucnost, ale na druhou stranu ji znát nechci.
" Proč se ptáš zrovna mě?"
" Solembum." Odpoví prostě a já pochopím.( Dneska mi to pálí.)
" Ne nechci." Vykřiknu najednou. Angela nadskočila, jak se lekla.
" Promiň. Podle mě není správný znát svoji budoucnost. Člověk by se měl nechat překvapit." Angela se usmála.
" Překvapuješ mě." To já sebe taky.
" Odkud doopravdy jsi? Nevěřím, že pocházíš z Narnie, nebo odkud jsi to prvně říkala."
" Jsi opravdu chytrá." Usměju se pro sebe.
" Z daleka." Nic jinýho mě nenapadá…
" Ty mi to asi neřekneš, co?"
" Ne." Začnu se smát, ani nevím proč. Asi mi už kompletně hráblo….Angela se taky začne smát.
" Jdu do paláce zkontrolovat situaci. Tak ahoj a ráda jsem tě poznala." Rozloučím se s Angelou a seskočím ze stromu.
" Ahoj." Angela je pořád na stromě. Jak to tak vypadá, tak se tam ještě dlouho posedí.
Mám super náladu. Nevím kde se to ve mně vzalo…dneska toho nevím nějak moc….Rozběhnu se k paláci a u toho si pískám. Lidi se na mě dívají, jak na debila….už jsem si zvykla.
" Dobrý ráno." Vběhnu do našeho pokoje. Arya ještě leží a Eragon taky.( Aby nedošlo k omylu…Eragon leží v mý posteli a ne na Aryi!) Jenom zvednou hlavu a něco zabručí. Co se to tu stalo? To Eragon zase něco zkoušel?!
" Co se tváříte, tak zmučeně?" Zvědavost mi nedá.
" Jsme ještě unavení." Odpoví ospale Arya.
" A kde máte toho exota?" Tím myslím Murtíka.
" Ještě spí. Zanesu mu něco na kocovinu." Začne se zvedat Eragon. Přiskočím k němu a strčím ho zpátky do postele.
" Tak to ne! K ožralosti patří kocovina!"
" Ale dneska je schůzka a Murtagh by měl být v pořádku." Sakra!
" Tak já mu to donesu." Eragon mi nejistě podá lahvičku.
" Dík." Vystřelím z pokoje.
" Murtíku." Šeptám mu do ucha. Ale on se ani nepomele. Musím teda přikročit k něčemu drastičtějšímu…
" Ránóóó!" Křičím na něj a skočím k němu do postele. Začnu skákat na posteli….To ho už probere.
" CO to-Au." Chytne se za hlavu. Kocovina.
" Jak ti je?" Zeptám se s úsměvem na rtech.
" Co myslíš?!" Zeptá se otráveně a lehne si pomale do postele.
" Nemáš tolik pít." Směju se.
" Nekřič tak." Šeptá.
" Ale já nekřičím."
" Ale jo! Křičíš."
" Ne nekřičím. To máš jenom kocovinu."
" NEMÁM!" Začne an mě křičet. Vzápětí se chytne za hlavu. Co to s ním je? Udělala jsem mu něco? Dívá se, jako kdyby mě chtěl zabít.
"Hm." Na víc se nezmůžu.
" Potřebuješ ještě něco?" Zeptá se nepříjemným tónem.
" Ne, ale ty něco potřebuješ." Slezu z postele a dívám se na něj.
" Já od TEBE nic nepotřebuju." Co jsem mu zase udělala? Večer byl v pohodě, ale teď se ke mně chová, jako kdybych mu zabila někoho blízkýho…Vytáhnu z kapsy lahvičku a hodím mu ji na postel.
" Já to od tebe nepotřebuju." Mluví se mnou vážně hnusně. Už ho mám plný zuby! Musím odtud vypadnout, nebo ho zmlátím.
" Není to ode mě, ale od Eragona." Řeknu s naprostým klidem.
" Hm." Tak tohle ne, chlapečku! Vezmu si lahvičku zpátky a jdu pryč. Když se mu nelíbí, že mu chce někdo pomoct, tak ať si trpí.
" Co ti zase hráblo?!" Sedne si na postel a pomale vstává. Teď mám sto chutí mu jednu natáhnout.
" Mě nehráblo a kdyby jo, tak co je ti do toho?!" Vyjedu na něj.
" Dej sem tu lahvičku." Natáhne ke mně ruku. To si snad dělá srandu.
" Mě rozkazovat nebudeš." Tvářím se jako masovej vrah.
" Jsem dračí jezdec a -"
" NASRAT!" Zařvu na něj. Řvala jsem asi moc nahlas, protože leknutím nadskočil a do pokoje vběhla Arya s Eragonem.
" Co se tu děje?" Zeptají se oba současně.
" Nic." Odseknu a hodím Eragonovi lahvičku do ruky. Na Murtagha se ani nepodívám. Prásknu za sebou hlasitě dveřmi, aby to všichni slyšeli a jdu do našeho pokoje.
" Kretén! Idiot! Dement! Ignorant! Vůl! Hajzl!" Vřískám, když jdu po chodbě do pokoje. Lidi se za mnou otáčí a civí na mě….Třísknu s dveřma od pokoje. Naštvaně chodím po místnosti a snažím se uklidnit. Co to do něj vjelo? Rozdělám si oheň v krbu a lehnu si na gauč. Plameny mě vždycky uklidňovaly….i tentokrát mě uklidnily….
" Můžu dál?" Zeptá se Arya.
" Proč bys nemohla? Je to i tvůj pokoj." Jenom pokrčí rameny a sedne si za mnou na gauč.
" Co jste si udělali? Nic nám neřekl. Eragon tam s ním ještě je."
" Co jsme si MY udělali?" Uchichtánu se. Arya nechápe.
" Já nevím, co s ním je. Začal na mě vřískat." Arya vyvalí oči.
" A to jsi mu nic neudělala?"
" NE!"
" Vážně?" A dost! Proč bych mu měla sakra něco dělat?! A víte vy, co?! Já vypadnu a budou mít klid!
" Ráda jsem tě poznala." Usměju se na Aryu a podám ji ruku. Arya se na mě šokovaně dívá.
" Snad nechceš odejít?"
" JO. Už je čas. Beztak bych tady nemohla být věčně."
" Ale, takhle?" Jdu se převlíct do svých kalhot a trička. Arya mě z povzdálí sleduje.
" Půjdu se ještě rozloučit s ostatníma a poděkuju Nasuadě za pohoštění." Arya stojí jako solnej sloup…
" To už vážně půjdeš? Doufala jsem, že se poznáme víc." Diví se Nasuada.
" Bohužel už ano. Hrozně za všechno děkuju. Doufám, že se ještě uvidíme." Podle mě se už neuvidíme, ale to je jedno…
" Těšilo mě." Nasuada ke mně natáhne ruku. Ještě jednou jí poděkuju. Teď už se jenom rozloučím s Aryou a Eragonem. S ostatníma jsem se rozloučila.
" Ty vážně jdeš?" Eragon se tváří smutně. Že bych mu snad někdy chyběla?
" Jo." Usměju se.
" Chci cestovat." Eragon jenom kývne hlavou. Vedle nás přistane Jůža se Safirou. Asi se k nim už ta novinka dostala…
" Dej na sebe pozor Jůžo i ty Safiro." Mrknu na ně.
" Rád jsem tě poznal Pink. Někoho jako ty jsem ještě nikdy neviděl."
" Děkuju i já jsem tě ráda poznala." Musím to zkrátit, nebo tady začnu želvit…Přiběhne k nám Arya a něco zašeptá Eragonovi do ucha. Ten se jenom zatváří smutně a naposled se se mnou rozloučí.
"Budeš mi chybět." Řekne po chvíli Arya. Vyvalím na ni oči.
" Ty mě taky. Ale netvař se, jako kdybych umírala! Určo na sebe ještě narazíme."
" Murtagh se nepřijde rozloučit."
" To mi došlo. To nevadí."
Arya mě šla ještě pěknej kus doprovodit. Na cestu mi dala peníze, jídlo, koně a nějaký oblečení…Málem jsem se rozbrečela, ale vydržela jsem…Když jsme se rozloučily, tak se rozběhla zpátky. Ztrácela se mi rychle z dohledu…. Teď už jsem byla sama. Nasedla jsem na koně a vydala se na cestu….

