Echo van Lynn
2. kapitola - V nepřátelském území
Bylo krásné jarní ráno. Otevřela jsem okno a nasála čerstvý vzduch do plic. Pak jsem s vrzáním otevřela dveře skříně v mém pokoji. Sáhla jsem do úplně spodní poličky a vytáhla kožené hladké kalhoty. Dostala jsem je tajně od mámy, protože můj táta nesnáší, když nosím chlapecké oblečení. Mě to však přitahovalo. Párkrát jsem snila o tom, že by jednou na téhle zemi mohly chodit dívky také v kalhotách. Snad se to vyplní. Oblékla jsem si je na sebe, k tomu jsem na sebe hodila bílou čistou košili a koženou vestu. Od zápěstí po lokty jsem si ruce obvázala koženým páskem, aby mi tětiva luku, při uvolnění nešvihla do ruky. Ano, dnes si zahraju na kluka a půjdu okusit dobrodružství lovu. Bude to poprvé, ale už jsem na to trénovala, samozřejmě tajně. Nebylo vhodné, aby dívka provozovala tuto zábavu. Mě to však nevadilo. Luk a šípy mi vyrobil jeden kamarád jménem Matěj. Znám ho už od dětství a tak vím, že nikomu nic neprozradí. Chvíli jsem pak ještě seděla na posteli a uvažovala nad tím, jestli si mám sebou brát koně, nebo jestli půjdu pěšky. Nakonec zvítězila varianta A. Pojedu na koni. Nikdy nevíte, co vás v lese potká. Třeba bych mohla narazit čirou náhodou na vlka, který by mě chtěl zabít. A na smrt jsem se ještě fakt necítila. Vylezla jsem potichu otevřeným oknem a tiše přeběhla větší dvorek. Ve stájích stálo nespočet koní. Můj otec je totiž kovář a někteří lidé mu za jeho dobře odvedenou práci věnují jednoho koně. Ty pak někdy prodáváme, ale jen málokdy, protože můj otec miluje koně stejně jako já. Přešla jsem stáj a došla na konec, kde vznešeně stáli dva koně. Každý měl úplně rozlišný charakter. Černá klisna byla pod sedlem velmi divoká a často i neposlušná a hlavně velmi lekavá. Jen se mnou a s otcem se chovala velice klidně a poslouchala na slovo. Hned vedle ní stál bílý hřebec. Byl oproti ní úplný anděl. Povahu měl velice klidnou a v každé tísnivé situaci zachoval chladnou hlavu. Dobře běhal a skákal stejně jako černá klisna. Jeho jméno bylo Astrál. Klisna se jmenovala Storm. Byli tak odlišní, ale přesto si sedli dokonale. Nakonec jsem se rozhodla pro Astrála. Jména jsme jim dali z ciziny, ani nevím, proč. Astrál znamená hvězdný a Storm bouře. Rychle jsem doběhla do sedlovny a z ní jsem si vzala přepychový postroj, který jsem zdědila též po matce. Byl velmi starý, už asi po prababičce, ale mým častým leštěním vypadal jako nový. Potichu jsem vyčistila Astrála, nasadila mu uzdu, pod sedlo rudě červenou deku a mohlo se jet. Své dlouhé vlasy jsem si schovala pod lovecký klobouk a šla otevřít vysoká vrata. Konečně jsem nasedla a cvalem vyjela ze dvora. V ulicích Kytice se teprve všechno probouzelo. Poupata květů se rozevírala a všude bylo tak nějak liduprázdno. Chvíli jsme jen s Astrálem chodili, abych ho hned na začátku neuhnala. Přesto jsem věděla, že dokáže běžet klidně pět hodin v kuse. Vyjela jsem velkou bránou z vesnice přímo na louku, kde nám vypráví babička každý večer v pátek. Hrozně moc mě lákalo se podívat do Kyliininýho lesa. Nakonec jsem se tam i vydala. Lesy zde krásně šuměly a vypadalo to tu celkem bezpečně. Vzápětí jsem si ale hned vzpomněla na dvě hrozné vraždy, které se tu odehrály a obě byly záhadné a nevysvětlitelné. Jen tenhle les znal celou pravdu a byl svědkem nešťastných událostí. Zajížděla jsem hlouběji do lesa a pořád cítila ten neviditelná magnet, který mě k tomu místu přitahoval. Kdyby zde bylo nebezpečí, poznala bych to podle chování Astrála. Vždycky rád varoval otce před nebezpečím, jak mi táta vyprávěl. Dneska bych si to mohla vyzkoušet, pokud bych na nějaké nebezpečí nedej bože narazila. Malé větvičky tiše praskaly pod mohutnými kopyty mého koně a já pevně držela otěže ve svých rozechvěných rukou. Nebylo to ze strachu, ale z nedočkavosti. Nikde jsem nezahlédla ani veverku. Teď jsem začínala mít obavy, že tu opravdu přebývá něco hrozného. Ptáci zde také nezpívali. Po chvíli pátrání jsem přeci jen zahlédla hnědou srnku pod javorem, jak pije ze studánky. Potichu jsem zastavila Astrála a vytáhla z toulce jeden šíp. Přiložila jsem ho k luku a pomalu napínala tětivu. Začala jsem si srovnávat ruce a konečně zamířila. Slyšela jsem mírné plácnutí na Astrálově zadnici a ten automaticky poskočil dopředu. Uvolnila jsem tětivu a šíp se zabodl hned vedle srnky, která zděšeně uprchla hluboko do lesa. A co bylo horší, kdo mi plácnul Astrála přes zadek?? Odcválala jsem kousek od místa a pak koně prudce otočila. Stál tam asi muž. Byl zahalený v černém plášti a mlčky přešlapoval z nohy na nohu. Přimhouřila jsem na něj oči a on naklonil hlavu ke straně. Ta jeho pozice mě hrozně děsila. Vypadala tak nepřirozeně až jsem měla chuť ihned utéct. Ale neudělala jsem to. Já vím, jsem hrozně blbá, ale vy byste byli na mém místě taky vyděšení. Pořád nervózně přešlapoval a já slyšela jak mi srdce buší až v hlavě. Pak konečně udělal krok ke straně a obcházel mě do kolečka, teď už zase s narovnanou hlavou. Nespouštěla jsem z něj oči. I Astrálovi se nezdál a v očích jsem mu viděla nepřirozené bělmo. Prudce oddychoval a výhružně řehtal. Něco s tím chlapem nebylo v pořádku. Rozhodla jsem se, že uteču. Prudce jsem trhla s otěží, otočila koně a začala s ním tryskat jako o život. Za sebe mě nenapadlo se ani podívat. Chtěla jsem křičet o pomoc, ale co by mi to bylo platné, když sem nikdo nesměl chodit. Když jsem konečně našla odvahu, otočila jsem se za sebe. Nikoho jsem tam neviděla. Prudce jsem si oddychla a otočila se zase zpátky. Málem jsem vyjekla hrůzou. Ten chlap zase stál pár metrů ode mě. Kdo to sakra je?? Konečně vykročil vpřed jistým krokem. Když jsem se vzpamatovala, začala jsem dávat koni pokyny, aby couval. Ani jsem ho nemusela tolik vybízet jako obvykle. Pak jsem už neroztřesenýma rukama vytáhla další šíp z toulce a zamířila na muže. Trochu se zarazil. Asi nečekal tolik odvahy. Však taky na scéně žádná nebyla. Byl to jen záchranný instinkt. Když se osoba zase začala hýbat, zaklela jsem si sama pro sebe tiše.
"Stůj sakra!!"zvolala jsem zoufale
Nic neřekl, jen se mi zdálo, že ještě více zrychlil krok.
"Co mi chceš??"pořád jsem s koněm couvala
"Narušili jste moje království. Lovíš v zakázaném úseku, chlapče"řekl výhružně
Super!! On neví, že jsem holka.
"Tak já odjedu, jestli chceš"navrhla jsem
"Lidem jako jsi ty, nevěřím. Kdybys byl žena, možná bych přistoupil na tvou nabídku. Teď tě ale zničím"skočil po mně
Nevěděla jsem, že se dá skákat takhle vysoko. Bylo to až neuvěřitelné. Chtěl mě asi sejmout z koně. Já jsem byla trochu rychlejší a hbitě jsem sesedla a skutálela se do lesní trávy. Hned jsem se zase zvedla a plácla Astrála na zadek se slovy: "Utíkej honem domu". Pak jsem se zase věnovala muži.
"Neztěžuj si to, hochu"mírnil mě
"A co když nejsem kluk, ale holka??"vychrlila jsem na něj
"Co tím myslíš??"zarazil se
"No já jsem holka"přiznala jsem se
"A to ti jako mám věřit??"zasmál se posměšně
"Klidně ti to ukážu"narovnala jsem se
"Ježíš ne"zděsil se ještě víc
"Neboj, nebudu se svlíkat"ujistila jsem ho a začala si sundávat čepici
Smotané hnědé vlasy mi pozvolna spadly na ramena a pak i na zadek. Zastihl mě příjemný vítr, který mi mé vlasy více rozevlál. Vypadaly skoro jako prapor. Pak se mi nadzvedla i kratší ofina po ramena a zvolna mi spadla do modrých očí. Pořád mě neopouštěl strach ze smrti. Co bude dělat teď, když ví, kdo jsem. Bude takový zbabělec a zabije mě?? Jestli má alespoň trochu citu, neměl by se tak zachovat.
"Odejdu a už se zde neukážu"řekla jsem
"Nevím"zaváhal muž a přešlapoval z nohy na nohu jako předtím
Silně jsem pískla na prsty a v tu ránu za mými zády stál Astrál. Byla jsem rozhodnutá odjet dřív, než se vzpamatuje. Pod kápí mu byly vidět rty od sebe oddělené. Asi údivem.
"A zavři tu pusu, nebo ti do ní vletí moucha"usmála jsem se
Muž se narovnal konečně z bojovné pozice do normální. Byl docela vysoký, pomyslela jsem si.
"Nepotkávám tu lidi každý den"řekl"zvláště ne dívky"dodal
"Vím"kývla jsem"Ale už sem nepáchnu, jestli ti tu tolik narušuji ten tvůj klid"usekla jsem
"Já…"zasekl se"Běž. Zmiz, rychle!!"rozmyslel se rychle
"Sbohem"otočila jsem koně a odcválala s ním pryč
Zvláštní muž. Ale podle hlasu to vypadalo na kluka o něco málo staršího, než jsem byla já. Proč mě vlastně chtěl zabít?? Pravidlo jsem sice porušila, ale že se jej trestá smrtí, to jsem netušila ani omylem. A co tam vlastně dělal?? Ani stráž vesnice tam nesmí vstoupit, i kdyby jich bylo tucet. Snažila jsem se soustředit na cestu zpět. V ruce jsem držela luk. Na chvíli jsem pustila otěže, abych si ho mohla dát na záda. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zdálo se mi, že jsem po levé straně zahlédla černou skvrnu, jak se mihla mezi stromy. Zastavila jsem koně a popojela trochu zpět, ale nic jsem neviděla. Třeba se mi to jen zdálo, kdoví. Cítila jsem se úplně v bezpečí, když jsem vyjela na známou louku. Brala jsem to tryskem z kopce rovnou do vrat vesnice. Málem jsem přejela starého lakomého starostu, který se mi čirou náhodou vpletl do cesty. Všichni na mě zírali a já se cítila trochu nesvá. Ale proč tak koukají?? No jo, já vlastně nemám na hlavě tu čepici, takže mi vlasy vlají jako prapor. Vjela jsem do dvora, kde naštěstí nikdo nebyl. Valila jsem do stáje odsedlat koně a pak se vydala do pokoje. Dnes mě čeká jarní slavnost…
