Echo van Lynn
1. kapitola - Babička vypráví
Píše se rok 1666. Ďábelský rok. A v něm to všechno začalo. Mé jméno je Echo van Lynn. Zvláštní jméno že?? Takové mi dala nebožka matka. Ano, zůstala jsem úplně sama s otcem a dvěma sestrami. Maminka mi umřela před šesti roky na záhadnou chorobu. Nikdo dodnes neví, co to bylo, ale noc co noc křičela bolestí. Mívala jsem z toho noční můry a mé sestry se mi jen hloupě vysmívaly. Bylo jim úplně jedno, že maminka umírá. Dodnes jsem jim to neodpustila. Ale čas běží dál, takže teď ke mně. Je mi 16 let. Mám světle hnědé, po zadek dlouhé vlasy, oči modré, jako voda, tvář (podle kluků z vesnice) jako anděl a postavu štíhlou a vysokou tak akorát. Bydlím na malé vesničce jménem Kytice. Nazvali ji lidé podle luk, v létě plných květů, barevných, vonný a rozmanitých. Zvláštní to kraj. Mé sestry se jmenují Amber a Carmen. Amber má černé vlasy po otci, dlouhé po lopatky, oči jako dva šedivé bouřkové mračna. Je celkem atraktivní a kluci z vesnice se za ní otáčejí. Však toho taky pěkně zneužívá. Každou chvíli jí vidím s jiným hochem. Chudák ten, kdo se nechal lapit do její pasti. Má v hlavě jen sama sebe. Všechno by hned chtěla a nakonec to z chudáka tatínka vymámí. Carmen má blond vlasy, dlouhé po lopatky jako Amber, oči jako jarní tráva, postavu též pěknou a vyvinutou. Každá holka jí závidí její krásu krom mě. Též za ní běhá spousta hochů a pěkně se dvoří. Carmen ale nechce nikoho jen peníze a drahokamy. Amber je alespoň s někým koho má na chvíli ráda. A co já?? Já nikoho nemám, i když jsem stejně půvabná jako mé sestry. Nikdy bych si nemohla vzít kluka, se kterým spala moje sestra. Dnes jsem se ale vydala na ne moc dalekou cestu k jedné místní bábě kořenkářce. Scházela se k ní celá ves, hlavně mladí lidé, aby si vyslechli její povídky, báje a pověsti místní krajiny, která nikdy neodhalí svá tajemství. Bylo jaro a květy třešní pomalu růžověly. Cestou tam mě doprovázely vítr a malé plátky kvítků, co pomalu opadávaly ze stromů. Byl to duben. Dívky se scházely se svými milenci a společně se vydávali ruku v ruce na květinovou louku, kde každý pátek seděla babička a vyprávěla své napínavé příběhy. Šla jsem trochu později, ale přesto jsem tam dorazila jako první. Babiččina vrásčitá tvář se napnula do okouzlujícího úsměvu a podávala mi třešňový květ. Sedla jsem si k ní do mateřídoušek a nechala se ovát teplým větrem a třešňovými květy stromů. Moje vlasy vlály po směru, kterým vítr plul. Horko zrovna nebylo, ale příjemné to bylo v tom nekonečně dlouhém čekání na ostatní, než sem přijdou, aby mohla babička vyprávět. Najednou mě babička vzala za ruku a já jí pohlédla do těch jejích malých hnědých očí. Pak pravila.
"Na co myslíš, děvenko??"zeptala se zvědavě
"Přemýšlím, co zpívají stromy za své písně každé jaro, když se jimi prožene lehký jarní vítr, jenž všechno probudí ze zimního spánku"odpověděla jsem jí
"To ti milá Echo nepovím. To zůstane jen jejich tajemstvím"usmála se stařenka
"Vím, babičko, ale raději mi pověz, co dnes budeš vyprávět??"zajímala jsem se
"Jaro se probouzí a jeden příběh zůstal dlouho zapomenut"mluvila záhadně
"Říkej babičko, honem"naléhala jsem
"Chlapci a děvčata už sem kráčí. Počkej chvíli a řeknu ti napínavý příběh"usmála se
Koukla jsem se dolů z kopce a zahlédla dlouhý zástup lidí, jak vycházejí, někteří vybíhají z vesnice dřevěnou bránou a z dálky mávají na babičku. Většina malých dětí výskala radostí, že už tam sedí a od rána zde hlídkují, jestli zde nebude dříve. Babička nám totiž vypráví jen každý pátek. Děti i rodiče to tady pak denně nenápadně obcházejí a nakukují za vrata na rozkvetlou louku. Nikdy krom pátku kolem šesté večer zde babičku však nepotkají. Nikdo neví, kde bydlí ani kde ji hledat. Sama vždy přijde a ví toho o místním kraji nesmírně mnoho. Vím jen to, že se zde narodila. Nikdo nezná její jméno ani původ. Je to pro nás prostě babička.
"Babička!!"křičely jednohlasně děti
"Tu máte, děti"podávala jim jablka stařenka
Děti se přívětivě usmály a jablka s velkými návaly díku přijali. Zanedlouho dorazili i rodiče a rozpačitě babičce domlouvali, že si nemá dělat takovou škodu. Poté dorazili páry chlapců s děvčaty. Holky měly ve vlasech stejně, jako já jabloňové květy, akorát, že já měla ve vlasech třešňové květy. Všude to krásně vonělo nektarem a nasládlou vůní kytek. Všichni tiše usedli do kruhu a upírali svůj zrak na stařenku, která přebírala poslední bylinky. Pak pozvedla zrak a na všechny se usmála.
"Co nám budeš dnes vyprávět, babičko"zeptala se jedna malá dívenka
"Tady Echo mi připomněla jednu docela zvláštní a trochu strašidelnou historku"usmála se
"Honem, vyprávěj"pobízel babičku dav
Tak dobrá tedy"začala"Znáte všichni Kyliin, že. Váže se k němu jedna povídka. Kdysi zde žila dcera velkého kupce Kyla a chodívala sem na louku trhat květiny. Byla to nejkrásnější dívka v okolí. Jednoho dne, jako je ten dnešní měly dívky vypustit své šátky na nejvyšším kopci poblíž vesnice. Jestli tu tradici neznáte, tak vám ji připomenu. Jednomu určenému chlapci a přidělí starosta červený šátek a má ho uvázat dané dívce nenápadně kolem pasu. Zbytek hochů dostane bílé šátečky a mají za úkol to samé. Dívky však neví, kdo červený šátek skrývá a tak se většinou klukům vyhýbají. Jednomu klukovi se však podařilo nenápadně obvázat rudý šátek Kyle kolem pasu. Když se rudý šátek uváže dané dívce, zbytek šátků se rozdá a dívky se vydávají sem na kopec. Když je vítr nejprudší pouští se nejprve rudý šátek a za ním pak obyčejné bílé. Kdo je pak schopen najít a do týdne donést rudý šátek určené dívce, stává se jejím chotěm. Ten dívčin šátek, který přeletí za louku, se do roka vdá. Kyla měla tu čest a pouštěla jako první. Její šátek poslušně následovaly ty bílé. Pak ale jakoby někdo vítr začaroval a bílé šátky spadly zpět na louku. Jen ten rudý stále třepotavě létal nad temným lesem, kde zahynula při neznámé nehodě její matka. Zachytil se až na staré věžičce zapomenutého a prý prokletého hradu. Dívky litovaly Kylu, protože se říká, že z hradu se ozývají vždy podivné zvuky a věž odbíjí vždy jen půlnoc. Uběhlo několik dní a Kyle nikdo šátek nenesl. Nikdo z chlapců nebyl tak odvážný, aby tam šel sám. Když posledního dne Kyla seděla zde na louce a trhala mateřídoušky, na kraji toho Zakázaného lesa se objevil chlapec. Byl celý bledý, jako by v něm sídlila smrt a oči modro šedé. V ruce svíral rudý šátek, ale víc jak na okraj louky se neodvážil. Kyla k němu přistoupila a s úsměvem šátek přijala. On však zmizel hned, co jí šátek předal. Dlouhé týdny zde prochodila a vyhlížela toho neznámého, dokud jednoho dne sama nezmizela. Poslední, kdo ji zahlédl, byla jedna malá dívenka. Prý uplakaně běhala lesem a volala nějaké jméno. Prý Egan se jmenoval ten kluk, co donesl Kyle šátek. Všichni si to vyložili jako nešťastnou lásku. Kylu našli až dva odvážní chlapci v lese mrtvou. Její tělo bylo neporušené, takže to přiřadili k uhození bleskem. Byla to velká pohroma a všem zakázali do lesa chodit. Sedláci a farmáři pak pročesali celý les, ale nenašli ani živáčka. A ztracený hrad s věží jakbysmet. A tento zákaz platí dodnes. Na Kyliinu památku po ní pojmenovali tento les"ukončila své vyprávění a ukázala na les za sebe
"To byl ale příběh!!"křičely děti
"Ano, to byl. Řekni nám ještě něco"dychtila jsem
"Ehm, ehm"odkašlala si výrazně babička
Nechápala jsem, co tím chtěla naznačit. Když pak naznačila část kolem pasu, zamrazilo mě. Koukla jsem se na dívky za sebe a ty koukaly stejně překvapeně jako já. Pomalu jsem sesunula svůj zrak ke svému pasu, na kterém byl na dvakrát obvázaný rudý šátek. Zakončený byl krásnou úhlednou mašlí. Tiše jsem zaklela a pak se zeptala, kdo to byl. Nikdo se neozýval. Bylo mi to jasné. Nesmí se prozradit, jinak by tradice začala znovu od začátku.
"Ale no tak, trochu úsměvu. Máš to jednou za život"šťouchla do mě babička
"No jo, ale co mám jako teď dělat??"zeptala jsem se zoufale
"Teď vedeš obřad ty. Jedině ty rozhodneš, kdy se šátky vypustí"řekla babička
"Jo já vím"sklonila jsem hlavu a sundala si svůj šátek z pasu
"Tak kdy bude slavnost provedena??"zeptala se naštvaně jedna dívčina
Evidentně chtěla dostat rudý šátek ona. Ráda bych si to s ní vyměnila, ale tradice jsou tradice, to víte no.
"Zítra k večeru, kdy sebe září rudou barvou. V tu chvíli se zde sejdeme"pronesla jsem
"Dobrá"odpověděly jednohlasně dívky a společně se svými hochy odcházely domu
Všichni se uctivě rozloučili s babičkou a pozvali ji na Jarní slavnost. Babička slušně přijala a pak se všichni odporoučeli, jen já tam pořád seděla. Nemohla jsem tomu uvěřit. Proč já?? To jsem letos asi padla starostovi do oka. Pořád se po mě tak nějak divně kouká a já mám strach, že právě on mi přinese ten rudý šátek z velké dálky. Je to člověk velmi lakomý a chtivý, ale pro tuhle vesnici hodně udělal. Všichni jsme mu za to také vděční. Nakonec jsem se i já zvedla, objala babičku a odešla domu. Slunce už zapadalo a jeho krvavá záře mě zaplavovala. Dnes bude snad klidná noc. Dnes bude úplněk…
